Boj čs. vojáků a příslušníků SOS proti Maďarům za udržení Podkarpatské Rusi

Se souhlasem z Berlína poslala maďarská vláda československé vládě v Praze ultimatum, aby Maďarsku bylo předáno v zájmu míru zbývající území Podkarpatské Ukrajiny. Stejné ultimatum dostala také autonomní vláda A. Vološina. Odpověď již nepřišla, nacistické Německo 15. března 1939 okupovalo české země. Na Podkarpatskou Ukrajinu po několika pohraničních incidentech vpadla bez vypovězení války maďarská armáda. Výsledkem byly boje na frontě, ale i zázemí. Organizace Sič napadla československé úřady a armádní jednotky, policii, četnictvo a oddíly SOS. Sič vyhlásila samostatný stát, který žádal o ochranu Německa. Povstání Siče bylo rázně potlačeno, oslabené čs. jednotky musely ustupovat před maďarským agresorem, ale záhy se do boje s Maďary dostali také sičovci. Nejvíce na to doplatili studenti učitelského ústavu a gymnazisté, nasazení bez výcviku vološinovou vládou na frontu proti maďarskému vojsku. Ztráty byly značné, mladí studenti doplatili svými životy na nacistické intriky a tajné záměry.

Novým hlavním městem po záboru jižního území, tedy i Užhorodu se stal Chust. Naše zpravodajská služba zjistila, že na noc ze 13. na 14. března 1939 je plánováno povstání Siče. Nutno poznamenat, že totéž žádal A. Hitler po sudetských Němcích a hlinkovcích, aby vyvolali incidenty, vhodné pro využití k okupaci českých zemí, k vyhlášení Slovenska a k záboru Podkarpatska. Čs. jednotky v Chostu, zejména 45. pěší pluk, se nevzdaly a povstání Siče potlačily. Do zajetí padlo 47 mužů, byl mezi nimi i nacistický agent, který se vydával za majora ukrajinské nacionalistické armády. V sále gymnázia v Chustu vyhlásili poslanci zemského sněnu 15. března samostatnost Zakarpatské Ukrajiny. V té době již československé jednotky sváděly ústupové boje s maďarskou armádou, která podle některých údajů poslala do boje 3 brigády. Jiné údaje uvádějí vyšší čísla.

Přepadení Podkarpatské Ukrajiny začalo 13. března řadou incidentů a teroristických akcí. Naše hlídka byla napadena 13. března v 5,45 hod u Kamjance. Proti málopočetné hlídce postupovala maďarská rota, maximálně prapor cyklistů v doprovodu s dvěma tanky a jedním obrněným vozem. Maďarská rojnice postupovala na Podhorjany. V boji padl závodčí Vápeník. Na Červené hoře se útočníkům postavili statečně 4 příslušníci četnictva a 4 příslušníci finanční stráže. Tvrdé boje se odehrály u Rozvegova. Na podmonastyrský klášter zaútočili maďaři třikrát. Do boje zasáhla i palba děl. Před Činaděvem se podařilo v odpoledních hodinách 14. března jednotkám SOS a 1. praporu 36. pluku maďarský nápor zastavit. Zpravodajsky průzkum prokázal, že tu útočila smíšená maďarská brigáda.

Druhý a třetí prapor 36. pěšího pluku odrážel večer 14. března útok maďarského vojska od Užhorodu. První prapor držel Chust, druhý prapor 36. pěšího pluku obsadil předpolí Sevluše, kam nepřítel zaútočil v ranních rodinách 15. března 1939. Večer 15. března byla již Praha obsazena, ale tu se stále bojovalo. Spojení s Prahou bylo narušeno vyhlášením slovenského státu 14. března 1939.

V ranních hodinách 14. března 1939 začaly pronikat údolím Latorice na sever maďarské jezdecké a cyklistické prapory. Nepřítel měl nejméně dvojnásobnou převahu nad dvěma čs. prapory a četou obrněných aut, patřících do svazků 12. divize. Ještě večer téhož dne maďarské vojsko pronikalo k Perečínu. Dva čs. prapory s motorizovaným předzvědným oddílem, rotou tanků a jednou dělostřeleckou baterií úporně bránily svá postavení u Oknovců.

V ranních hodinách 16. března postupovaly maďarské jednotky ve směru na Chust. Také na tomto směru se bránily pouze dva čs. prapory pěchoty a jeden dělostřelecký oddíl. Na obou hlavních směrech a na křídlech těchto směrů ustupovaly také družstva a čety SOS.

U Gronda se třicet příslušníků SOS postavilo na odpor dvěma maďarským rotám. Do bojů se zapojilo také několik českých železničářů. Bojovalo se též u Strabičova.

16. března přišel rozkaz z Prahy, že boj má byt zastaven. K některým odtrženým jednotkám se rozkaz nedostal a tak ještě 17. března docházelo k přestřelkám. Zahynul četnický strážmistr Fořt a v Buštině respicient finanční stráže Kocourek. Společně se 45. pěším plukem a praporem SOS ustupovalo i několik českých civilistů směrem na Tiačev. Připojil se i třetí oddíl 12. dělostřeleckého pluku. V boji padli ještě respicient Tyšer, vrchní respicient Andraško, vrchní respicient Chaloupecký, dozorci Hort a Kosť. 16. a 17. března překročily čs. jednotky hranice rumunského státu, byly příznivě a přátelsky přijaty. Zbraně musely ovšem odevzdat: 14 obrněných aut, 48 nákladnich aut, 6 osobních automobilů, 4 autocisterny, 5 polních děl, větší počet pušek, několik protitankových děl a značné množství střeliva.

Jiná část čs. jednotek ustupovala na území slovenského státu. Ustupovalo se od Perečina směrem na Velké Berezné. Ještě 17. března docházelo k přestřelkám s maďarským předvojem. Poslední organizovaná jednotka přešla slovenské hranice odpoledne 17. 3. 1939. Na Slovensku čs. jednotky musely složit zbraně.

Čs. zpravodajská služba uváděla, že na maďarské straně bylo 37 padlých a 117 raněných, podle jiných pramenů, například rumunských, bylo padlých na 200 a jen sto raněných. Pravdou je, že se tu rozhořel válečný konflikt. Svědčí o tom také skutečnost, že na polské straně proběhla mobilizace 6. a 10. armádního sboru, rumunská vláda vyhlásila mobilizaci tří ročníků záloh a soustředila vojsko na maďarsko-rumunské hranici. Maďaři mobilizovali 4. armádní sbory, ale do boje je již nemuseli nasadit.

Stráž obrany státu při obraně republiky 1938-1939, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.